Bod zlomu

Dnes jsou to přesně 4 měsíce, kdy se z všedního dne stal den plný bolesti, ztráty, den zalitý spoustami slz. 

Nejprve den, jako každý jiný, až do chvíle, kdy mi zazvonil telefon a ozvala se mamka, sotva jsem jí rozuměla, ale věděla jsem, že je to vážné. 

Když jsem tam dorazila, ležel na zemi a probíhala resuscitace, tak dlouho se nám ho snažili lékaři vrátit zpátky,.......ale jeho čas už přišel. Odvolali vrtulník, dali ho do sanitky a pokračovali v oživování....a já tam stála a dívala se dovnitř a vůbec mi nedocházelo, že je konec. Prostě tomu nechcete uvěřit, nechcete, aby to byla pravda. 

Nikdy bych netušila, jak moc mi to změní život. Nikdy by mě nenapadlo, že toho mám ještě tolik nedořešeného, že mi bude docházet spousta věcí, které jsem dřív nechtěla vidět, slyšet, připustit si. Mohla jsem si tisíckrát říkat, že tak to prostě je, že už se ta jeho duše rozhodla odejít, že je mu teď dobře, ale já nechtěla. Měla jsem pocit, že odešel v tu nejhorší dobu, že jsem mu ještě chtěla tolik věcí dokázat, že o mě nemusí mít strach, že to, co jsem udělala, řekla jsem tak nemyslela.....ale ono se vždycky všechno děje tak, jak má, i když to zrovna nedává úplně smysl, i když to bolí. 

Dnes už vím, že dokazovat jsem nic nemusela a nemusím...nikomu. Dnes vím, že to, jak žil, co mi vadilo a rozčilovalo mi mělo ukázat, jak žít mám, co mně chybí. Dnes už vím, že mě tady mohl nechat, protože věděl, že jsem dost silná na to, abych to zvládla. Trvalo to, přišly Vánoce, začala jsem se upínat na Nový rok, že už to bude určitě lepší. Tak moc jsem zase držela a snažila se být statečná, až jsem v lednu onemocněla. Držet a dát to, to jsem tam uvnitř měla hodně zakódované. Takhle jsem si to nastavila, takhle jsem žila a držela. Takže se nebylo, co divit...zhubla jsem, neměla jsem ani 50 kg a tělo si chtělo konečně ulevit, odpočinout. A tak to přišlo a celkem mě to potrápilo, neměla jsem chuť  s nikým mluvit, nikoho vidět, bylo mi fakt zle. Ten čas, který jsem strávila v posteli byl ale čas, kdy se mi rovnaly věci, přeskládávaly se mi vzorce, staré odcházelo a přicházela úleva. Přichází dál spousta věcí, ale to až zase jindy.

Každopádně i když to opravdu moc bolí a máte pocit, že vám pukne srdce, tak věřte, že se přes utrpení dokážete dostat hodně daleko. Když pochopíte, co přesně vám tohle mělo dát, tak vás to opravdu velmi obohatí a posune o velký kus dál. Pro mnohé to zní asi zvláštně....jak vás může obohatit to, že vám umřel někdo blízký? Může, protože to, že odešel nezměníte, tak to prostě je. Vy se buď můžete pořád litovat a nesmířit se s tím, anebo to přijmout (což chce čas). Přijmout to, je to nejvíc, co pro sebe můžete udělat. Já přijímala, odpouštěla a pochopila. Děkuji TATI!